Inscape

Krajinu na okraji města chápu jako znak, prostor bez centra, jako celek otevřený do hloubky, v němž se pozorovatel-divák se ztrácí, je prostorem pohlcován....splývá.
Krajiny-zjevení odráží strukturu prostoru bytí a vědomí, noří se do tajemné symboliky úkazu-rytmu-tkáně předměstské krajiny, jejího “inscape”, vnitřního vzoru.

Zrakový vjem považuji za vstupní bránu porozumění organické formě, jako jednu její část. Zároveň je pro mě důležité vnímat texturu celku, v němž se viditelné zjevuje-síť krajiny periferie, kterou jsem se zabývala v předchozích obrazech fraktálu a genetických krajin.

....Plynojem při pohledu z okna vystupuje nad horizont jako vidina, topoly kolem tohoto rondo- menhiru města září, nasvíceny přilehlým stadiónem.
Ponořuji se do modré....tu a tam přerušované projíždějící tramvají, mířící směrem k mostu do prostoru noci.

B.B.N., Praha, listopad 2006


V obrazech periferie se často bez zvláštního úmyslu ukazuje přítomná povaha každodennosti; to co se děje bezděčně - jen tak - má obvykle v centru nevalnou cenu a bývá to přehlíženo nebo překryto nejrůznějšími záměry, případně „vyššími zájmy“. Díváme-li se však na nezabydlený terén předměstí pozorně, nemůžeme přehlédnout výrazné úkazy probíhající proměny. V provizorním kontextu věcí na okraji se vždycky projevuje o něco zřetelněji smysl toho co přichází. …Život je to co se děje, zatímco si děláš jiné plány, jak zpívá v jedné známé písni John Lennon. Je snad něco skutečnějšího než přezíraný, obyčejný život ze dne na den?

Na obrazech Báry Němcové poznáme některé části východního předměstí Prahy: můžeme sledovat Pohled z okna dosahující až k východní straně horizontu, kde se zastaví před záhadou koule plynojemu na Palmovce; na jiném její pohled proniká do Libeňského ostrova, dotýká se siluety loděnice a Löwitova mlýnu. Pokud by se její obrazy pokoušely naplnit pouze významy tradiční krajinomalby, byly by to nejspíš monotónní, bezútěšné krajiny. Zpřítomňuje se v nich však znovu připomenuté téma vnitřní krajiny – inscape, jímž oživil chřadnoucí paradigma měšťanské kultury anglický básník Gerhard Manley Hopkins.

Krajiny, v nichž se snoubí kroužení a projasněné elementární rastry abstraktní formy se znaky konkrétních sekvencí pražské periferie, soustřeďují svou sílu do skladby barevných emocí. Spřízněné poselství obrazů vytváří ve výstavě síť pozitivních tvořivých sil z kosmického zdroje, síť do níž jsou jako svorníky vsazeny obrazy Buddhy.

Věra Jirousová, 2007


Práce Barbory Němcové jsem poznala už v 90. letech při prohlídce klauzurních prací na VŠUP anebo na sympoziích v Galerii Půda v Olomouci a na Klenové. Většinou se jednalo o instalace, které z obyčejných věcí vytvářely neokázalý komunikativní kontext, v němž se pozornost diváka přirozeně zaostřuje na neukončené procesuální děje anebo na zpřítomnění kulturních archetypů. V raných pracích autorky mě zaujala její zvídavost, intuice i věcnost, které ji umožňovaly uplatnit bohatý a různorodý rejstřík médií, aby mohla navázat bezprostřední kontakt s divákem a umožnila mu s napětím sledovat průběh naznačených procesů. V jejím přístupu se projevuje pohotovost, schopnost improvizovat a také praktická „ženská" citlivost pro magické působení věcí. Za nejdůležitější rys jejich prací považuji, že reagují na dění dnešního světa a že s ním vedou určitý vizuální rozhovor, který očekává odezvu. Barbora Němcová se před dvěma lety také zúčastnila dílen významného mezinárodního soustředění evropských škol - Germination, kam byla po konkursu doporučena jako jedna z trojice mladých českých umělců.

Ve velkých obrazech z cyklu Genetických mutací Barbora Němcová zaznamenává své pohledy na odlišná strukturální pole a objevuje v nich skrytá fragmentární poselství. Soustřeďuje se na určité rejstříky a možnosti sdělení, přitom však dbá o to, aby její zpráva překročila z prostředí laboratorního výzkumu do širší oblasti vizuálního tázání. Na první pohled je zřejmé, že se obrazy vztahují k mnoha rovinám, v nichž se projevují proměny planetárního celku. Sestupují jako sondy k jeho nejmenším prvkům a dosahují až k makrostrukturám, aby poskytly divákovi přístup ke skutečnosti, v níž jsou uloženy řetězce informací a forem, které obsahují strukturní základy stvoření. Obrazy struktur vycházejí z vědeckého poznání živých forem, z plnosti dat, které nelze shrnout do panoramatického obrazu. Zároveň otevírají pohled na biologický horizont planety a vyjadřují prostřednictvím malby silný prožitek sounáležitosti přírodních a technických forem.

Dívame-li se na tuto řadu obrazů, můžeme považovat každou jednotlivou strukturu energetického pole za zprávu o pokračování události stvoření a v každé stopě objevit prvky vzájemného rozhovoru tvořivých sil s texturou bytí. Není pochyb, že tyto zprávy nelze racionálně a verbálně přepsat do lineárních souřadnic objektivního světa. Vzory genetických mutací spontánně překračují hranice řádu a s nimi i parametry předmětné malby. Vyjadřují dynamiku chaosu, z něhož se přirozeně rozvíjí rozmanitost forem abstraktních světů. Tuto možnost tématu nahlédla Barbora Němcová s velkou otevřeností a vlastním prožitkem plnosti, který se projevoval například v jejím cyklu Radostné kosmologie (1998). V souboru velkých obrazů genetických mutací autorka malířsky tématizuje pohled zblízka do prostoru volnosti tvoření, pohled, který uchovává citlivost výrazu i při použití neosobní techniky stříkané malby.

V souboru obrazů jsou předmětné formy zamýšleny nikoli jako absolutní či ideální a uplatňují se v něm archetypy forem odvozených z organického světa o nichž se můžeme domnívat, že jsou přes srozumitelné algorytmy kompaktibilní nejen s rozměry i tvary předmětného světa, ale i s měřítkem lidského těla. Vysloveně v něm potěší pohled na zobrazený svět, v jehož rámci můžeme spatřit neobyčejnou a dosud neprovedenou možnost nějaké nové individuace, která předchází symbolickou i metaforickou řeč malby a pokouší se sdělit „prenatální" významy, čitelné ze vzorů a barevného povrchu. Práce Barbory Němcové mluví o tom, že oblast umělecké tvorby dokáže navázat spojení s výsledky vědeckého výzkumu a že se v příštím století může stát pozitivní „výzvou". Barbora Němcová si i ve svých novějších obrazech pokračuje ve směru objevování původní vzájemnosti a blízkosti přírodních a kosmických forem. V průběhu malířského procesu se pokouší nahlédnout zblízka vnitřní stránku předmětného světa a prohloubit svůj pohled dovnitř věcí - do základů mohutného organismu genetických forem stvoření.

Věra Jirousová, Praha, červen 2001


PŘI MALOVÁNÍ STOJÍM PŘED PRÁZDNÝM PROSTOREM A SNAŽÍM SE DO NĚJ VNIKNOUT.

DOKUD SE SAMI NESTANEME PRÁZDNEM ASI NÁM NEZBYDE NIC JINÉHO NEŽ HO VYPLNIT.

PROSTOR CHÁPU JAKO BEZEDNOU PROPAST, DO KTERÉ JE ČLOVĚK KAŽDÝ DEN VRHÁN ANIŽ BY SE O TO PROSIL.

COKOLIV NA OBRAZE MŮŽE BÝT VŠÍM, DŮLEŽITÝ JE STAV POZOROVATELE.

NĚKDY SE DÍVÁM NA SVÉ OBRAZY JAKO CIZINEC NA NEZNÁMOU KRAJINU.

VŠE JE SEN, PROTO ŽIJME VIRTUÁLNĚ.

B.B.N., Praha, 2014